Rozhovor s hostující profesorkou z USA
„Your English is magnificient!„, says Michelle.
Paní Michelle Devereaux, PhD., je hostující profesorka z USA, která působí na katedře anglistiky, PF UJEP. Studenti ji jistě znají přímo ze seminářů, ale abychom umožnili paní doktorku a její energickou osobnost poznat i všem ostatním, než odletí zpět za moře, přinášíme tento krátký rozhovor.
Prosíme Vás o představení. Proč jste si pro svůj pobyt vybrala zrovna Českou republiku?
Mé jméno je Michelle Devereaux, jsem docentkou (Associate Professor) na Kennesaw State University v Georgii. Přišla jsem do České republiky v rámci programu Fulbright, který umožňuje americkým profesorům učit svůj vědní obor. Přihlásila jsem se na jeden rok do České republiky. Vždy mě Česká republika velmi zajímala. Vyrůstala jsem jako venkovská dívka v malé obci. Mým světem bylo hraní si v lese. Když byla doma puštěná televize, slýchávali jsme zprávy o pádu Železné opony, o rozdělení Československa na dva nezávislé státy, tudíž mé vzpomínky na Českou republiku sahají mnohem hlouběji než na jakoukoliv jinou zemi. Také mě velmi zajímá vaše historie, neboť když vezmeme v potaz, jak veliká byla Rakousko-Uherská říše a posléze jak moc se vás dotkla sovětská expanze, zachovali jste si své tradice a kulturu, což je něco, co málokterá země dokázala.
Jak na Vás působí naše Pedagogická fakulta a studenti?
Studenty jsem si naprosto zamilovala, jsou tak pozorní a pracovití. Úroveň jejich angličtiny je naprosto impozantní. Setkala jsem se u nich především s pokorou, často říkali: „ach, moje angličtina je tak špatná“, ale já vždy odpovídám, že „Tvá angličtina je úžasná“, především pokud to srovnám s jakýmkoliv jiným cizím jazykem, kterým jsem se já jen pokusila mluvit. Studenti jsou skvělí a opravdu si výuku zde užívám. Myslím, že si už zvykli na můj otevřený, performativní výkladový styl. Učím zde lingvistické semináře, konverzační hodiny, textovou analýzu, pragmatiku, teorii gramatiky, multikulturní svět, zkrátka trošku od každého.
Co vnímáte jako největší rozdíly mezi naším a americkým univerzitním systémem?
Jedním z největších rozdílů je, že v Americe je jiný rozvrh: 45 minut zde obvykle trvá jedna hodina a třída se na daný předmět schází jen jednou týdně, přičemž je zde mnoho povinných hodin, zatímco v Americe si studenti zvolí tři až pět předmětů a schází se dvakrát týdně na každý s vyučovací délkou 75 minut. Každý předmět je ohodnocen známkou, není zde žádné započteno/nezapočteno. Studenti dostávají mnoho úkolů, které musí splnit, kupříkladu eseje. Moje i jejich pracovní zátěž je jiná, což je pravděpodobně nejcitelnější.
Plánujete se vrátit do České republiky?
Má smlouva v programu Fulbright končí 15. června, a pak se vrátím do Spojených států, protože tam stále mám pracovní smlouvu a už mi dokonce naplánovali i předměty na další semestr. Mnoho studentů se mě ptá, zda se vrátím a já vždy říkám, že samozřejmě, tohle místo se stalo mou součástí a nemůžu se od něho separovat. Moje děti mluví česky lépe než já, protože chodily do české školky, kde se mluvilo pouze česky. Neumím si představit, že bych se nevrátila.
Co máte na České republice nejraději?
No, možná to bude znít vtipně, moji studenti se smáli, když jsem to řekla, ale nikdy jsem nebyla v zemi, kde by uměli tak dobře udělat prase a pivo. Myslím tím, že každý kousek prasete, co jím, chutná tak dobře. Kupříkladu prasečí krk, co to má vlastně být? To v Americe není ani na menu. Můj manžel a já jsme si už lámali hlavu, kde si v Atlantě můžeme prasečí koleno nebo krk vlastně objednat? Česká republika má svůj smysl pro komunitu a pomoc druhým, když to potřebují. Například, když pozoruji své studenty ve třídě, kteří si zrovna nemohou vzpomenout na nějaký výraz v angličtině, otočí se dozadu, zjistí si informaci u spolužáků a odpoví mi. Je to něco, co jsem v téhle části světa pozorovala velmi často. Amerika je více založená na individualitě, což má své vlastní výhody. Je to kvalitativní analýza, nejde posoudit kvantitativně, který model je lepší. Navštívila jsem různá místa, kupříkladu Olomouc, Český Krumlov, Plzeň, Kutnou Horu a samozřejmě několikrát i Prahu a Děčín. Jednou jsem se dokonce omylem dostala do Mostu, ale vyklubal se z toho úžasný den. Cestovali jsme, jak jen to šlo a velmi se mi líbilo, že lidé zde jsou upřímní a řeknou, co si myslí.
Děkujeme paní Devereaux, za její práci u nás na fakultě. Těšíme se, až k nám zavítá zase příště.