Na Katedru pedagogiky a aplikovaných disciplín nastupuje doc. Žukov

Na Katedru pedagogiky a aplikovaných disciplín nastupuje od května 2021 na plný pracovní úvazek známá a uznávaná vědecká kapacita z oboru psychiatrie, doc. MUDr. Ilja Žukov, CSc. Mezi hlavní profesní zaměření pana docenta patří studium biologických a psychofyziologických korelátů agresivního, antisociálního a kriminálního chování. Rovněž se aktivně zabývá i soudní psychiatrií, psychopatologií delikventů a problematikou drogového abúzu.

Jsme poctěni, že můžeme mezi akademický personál přijmout takto uznávaného odborníka a věříme, že jeho přítomnost rozšíří obzory (nejen) studentům naší fakulty.

Pana docenta a jeho pohledy na problematiku spojenou s jeho profesí vám dále představíme v krátkém rozhovoru:

 

1) Byla profesní cesta psychiatra Vaším zaměřením již od dětství, nebo existuje nějaký impulz, proč jste si tuhle cestu vybral?

Na to je složité odpovědět, nicméně pocházím původem z doktorské rodiny, takže medicína byla vcelku logická volba. Musím však říct, že můj výběr (cesta psychiatra) se rodičům nelíbil. Psychiatrie byla v dobách, kdy jsem začínal brána jako jakýsi okrajový obor medicíny. Nebyla zde sice vysloveně averze, protože ostatní medicínské obory se bez psychiatrie neobejdou, ale když jsem chodil na konzilia (pozn. – porada lékařů různých specializací), tak jsem stále dokola slyšel otázku „co sis to vybral za disciplínu“. Výběru jsem však nelitoval, i když mě zpočátku profesní kariery přístup kolegů poněkud překvapoval. Rozhodujícím  pro vlastní potvrzení dobré volby, bylo mé poznání nutnosti oboru psychiatrie a toho, jak se v rámci něj dá lidem pomáhat. I psychiatrie zmírňuje utrpení a doslova zachraňuje životy. A o to v medicíně přece jde. Vím, zní to jako klišé, ale pro psychiatrii přečasto platí, že lidé, kteří podceňují a zlehčují tento obor, jak jsem se časem osobně přesvědčil, mají v rodině někoho, kdo by pomoc psychiatra potřeboval, případně je již těžce psychicky nemocen nebo mají sami nějaký problém.

Na škole jsem se však tomuto oboru nijak intenzivně nevěnoval. Pokud pracujete na traumatologii a někoho vám tam přivezou s vážným zraněním, ošetříte ho a zachráníte mu život. Je zde okamžitá satisfakce, která je hmatatelná. Tak to vnímá i lékařská komunita. V případě psychiatrie, jak již jsem zmínil, je však rovněž možno člověku výrazně pomoct a utrpení, ale to není okamžitá, nýbrž postupná pomoc. Často, jak se říká „běh na dlouhou trať“.

Jak se postupně člověk učí pomáhat v rámci psychiatrie, být zkrátka lepším doktorem, následná satisfakce roste.

Mojí další specializací, mimo léčebnou část profese, je soudní psychiatrie, ta mě naplňuje taktéž, přestože je to psychicky extrémně náročná práce. Společnost znalce psychiatry potřebuje, bez nich nemůže existovat trestní právo, ani právo občanské.

2) Česká republika, jako řada dalších zemí, dlouhodobě trpí vysokou recidivou a přeplněností věznic. Jak z hlediska psychiatra nahlížíte na penitenciární a postpenitenciární péči v naší republice. Dochází k postupnému zlepšování situace?

Na rovinu? Dříve se vězení říkalo, že je to nápravné zařízení. Nyní se tomu říká výkon trestu, což je adekvátní termín. Jednoduše to plní funkci trestu. Za těch 30 let, co chodím do vězení, jsem nezažil, že by výkon trestu někoho napravil, nebo že by se tam nějak sofistikovaně a efektivně pracovalo na jeho nápravě. Souvisí to pochopitelně i s tím, že jakmile se lidé – určité osobnostní typy do tohoto systému začlení a spadnou do toho, jak se říká, spíše se v nich bohužel posílí to negativní. Neplatí to absolutně, ale je to bohužel moje zkušenost. Tím nechci říci, že by se snahy o zlepšení práce s trestanými měli a priori brát jako nesmyslné. Ale určité limity v očekávání efektu je třeba brát jako fakt. Představy, že asociální jedince někdo psychoterapií předělá, natož medikamenty, jsou iluzorní. A kde je chyba? V naší zemi, zanedbání prevence práce s potenciálně asociálními, tedy s rizikovou mládeží. Pokud srovnáme například naší situaci se severskými státy, jako je Švédsko, kde se investuje zásadně více do prevence a práce s rizikovými skupinami, tedy lidmi, kteří se ještě na kriminální dráhu nedali, zaostáváme. Určitě není dobré lidi stigmatizovat, ale vytipovat a pomáhat jim, pokud nemají „ideální karty“ do začátku, tedy vyrůstají v afunkční rodině, v gangu apod. je nutné. Tyto lidi je třeba edukovat, vytrhnout z nepříznivého prostředí a pracovat s nimi. Investice obrovských sum peněz právě do této prevence se ale skutečně vyplatí a věřím, že naše společnost na to peníze má, jen je nevynakládá tam, kde je třeba.

3) Jste původem z našeho kraje? Náš kraj je bohužel dlouhodobě poddimenzován, co se týče pozornosti státních úředníků, je podfinancován a sužován četnými sociálními problémy, které generují vysokou nezaměstnanost, nízkou vzdělanost a z toho vycházející patologické jevy. Co považujete za vůbec nejhorší spouštěč patologických jevů, kterými trpí regionální společnost, pokud dokážete vybrat jeden specifický?

Narodil jsem se v Praze. Moji rodiče ale dostali umístěnku (pozn. umístěnky dostávali absolventi lékařských fakult hned po dokončení fakulty) „na sever“. Vlivem toho jsem například jako dítě prakticky vyrůstal v teplické nemocnici.  K Ústí mám blízký vztah, chodil jsem zde v ulici České mládeže na základní školu.

Co se problémů kraje týče, je to složité. Myslím však, že se to odvíjí od problémů Sudet. Za Německa zde byla skutečně důležitá města a lidi k nim měli vztah. Politicko-historické souvislosti komentovat v rámci této problematiky nebudeme, tam je to pochopitelně složité. Po vysídlení zde vzniklo jakési vakuum, prostor různých dobrodruhů, kteří to zde začali osidlovat a často se jednalo o asociály a lidi, kteří by se jinde jednoduše neuchytili.  Neměli vztah k řemeslu, neuměli zemědělství a položili kořeny toho, proč to zde není ideální. Spousta lidí sem vlastně šla za trest, a jaký k tomu místu pak lidi mohou mít vztah? Pochopitelně je zde již pár generací, co zde již zapouští kořeny, ale budování tohoto vztahu k regionu zkrátka ještě nějaký čas potrvá. Lepší se to pomalu. „Sever“, respektive Ústí, je vnímán jako prohraná bitva. Určitě je základ kvalitní distribuce peněz, které do kraje putují. Ty musí být investovány do smysluplných projektů a nesmí se ztrácet. Chce to zkrátka „srdcaře“, kteří mají ke kraji a regionu vztah, ale ti se jen tak sami od sebe neobjeví. Z venku sem nikdo nepřijde, kraj si tyto lidi musí generovat sám.

Když já končil školu, tak zde byl 6. ročník medicíny. To bylo za trest, lidé se stěhovali a dělali si fiktivní bydliště na severu, aby sem nemuseli jít. Tímto násilným sociálním inženýrstvím tu sice někteří zůstali, ale to pochopitelně není ideální způsob. Například platy doktorů, oproti Praze, jsou skutečně dobré. I tak je sem ale problém doktory i za skutečně luxusní peníze dostat. Je tu skvělá možnost se vše potřebné hned po škole učit i naučit. Nemocní  jsou všude stejní, ale jen protože je to „to Ústí“, tak sem zkrátka nejdou. Myslím, že tato image je přehnaná. Platy jsou zde prakticky dvojnásobné, pro srovnání.

4) Věnujete se v současné době nějakým výzkumným projektům, případně psaní nějaké nové publikace? Plánujete v dohledné době nějaký výzkum realizovat právě zde, na PF UJEP?

Budeme zde realizovat výzkum ve spolupráci s Univerzitou Karlovou zaměřený na problematiku duševního zdraví obyvatel České republiky. Jedná se skutečně o projekt obrovských rozměrů, který rozhodně zde v této lokalitě bude zajímavý. Na PF UJEP jdu, protože mě skutečně baví učit. Pohyb mezi mladými lidmi je  osvěžující a baví mě předávat znalosti dalším generacím. U mě to není o penězích. Řada učitelů z fakult odchází kvůli financím. Například na lékařských fakultách je problém, že řada kvalitních učitelů odejde a začne dělat třeba ve farmaceutické firmě nebo jde do privátní praxe. Kdo jiný, než člověk se 30 lety praxe to ale studenty má naučit? Já předávat zkušenosti rozhodně chci.

5) V rámci profese soudního psychiatra, jste osobou zodpovědnou za psaní posudků obžalovaných lidí. Píšete často posudky vrahům, a to i těm, kteří spáchali skutečně ohavné činy, jako jsou vrazi masoví, vrazi dětí apod. Dokáže si psychiatr udržet dostatečný odstup od těchto lidí a brát to tak, že je to pouze práce, nebo to člověka musí zákonitě nějak poznamenat? Byl jste si někdy nejistý během psaní posudku?

V psychiatrii obecně platí, že musíte držet od práce určitý distanc. Empatie ano, sympatie nikoliv. To není ale nic špatného, tak to zkrátka je. Sympatie by vás zde daleko víc, než například na interně, zničila. Všem to říkám a u soudní psychiatrie to platí dvojnásob. Práce to je a prací to musí zůstat. Samozřejmě, některé případy vám v hlavě zůstanou do konce života. Někdy se snažíte přemýšlet o tom, proč se ti lidé tak chovají a proč tak konají, ale je důležité si uvědomit, že někteří prostě jsou takoví. To se ne vždy dá pochopit a vysvětlit, musíte to brát jako fakt a tak s nimi i pracovat. Jako soudní znalec pak musíte soudu dát doporučení, ale nerozhodujete, soud vždy rozhoduje o rozsudku. Nikoho si ale nemůžete pustit k tělu. Pokud to děláte, nemůžete tuto profesi vykonávat. Spousta psychiatrů znalců to z těchto důvodů nezvládne a končí.

Často se rovněž u lidí setkávám se simulací a v podstatě každá duševní nemoc je nasimulovatelná pokud víte, jak na to. Naštěstí mohu spočítat na prstech jedné ruky za celou svou kariéru, kdy jsem si nebyl jistý, jestli ten člověk je nebo není nemocný. Je zde ale řada mechanismů, jak se to dá ošetřit. Můžete v případě nejistoty navrhnout observaci na uzavřeném oddělení, kdy pravda vyjde na povrch. My neměříme a nevážíme, nic není 100 %. Vše je založené na empirii. Co se týče strachu z určitého posuzovaného, tak z určitých lidí jde hrůza, ale nikdy se mi nestalo, že by se mi někdo mstil. Což klepu na dřevo. Zažil jsem ale pár situací, kdy jsem si myslel, že už je se mnou konec. Shodou okolností byl první nebezpečný případ tady, v Masarykově nemocnici, kde jsem šel na pomoc napadenému kolegovi. Kdyby tenkrát útočník chtěl, mohli jsme zde nesedět. Musím říct, že jsem ale zatím měl štěstí, to je někdy prostě třeba.